Soudní překlad vs notářské ověření: jaký je rozdíl

Přišli jste za notářem s prosbou o „notářský překlad“ a odešli s nepořízenou? Není to omyl notáře — je to omyl v zadání. Notář a soudní překladatel dělají dvě naprosto odlišné věci: notář ověřuje podpisy a shodu kopií, soudní překladatel ověřuje, že překlad odpovídá originálu. Tento článek vysvětluje, kdo dělá co, proč „notářský překlad“ jako pojem vlastně neexistuje a kdy potřebujete obojí najednou.

Co soudní překlad obecně je a kdy ho potřebujete, najdete v pilíři o soudním překladu.

• Notář ověřuje podpisy a shodu kopií s originálem — do obsahu ani správnosti překladu nezasahuje.
• Správnost překladu ověřuje výhradně soudní překladatel svou doložkou a kulatým razítkem.
• Pojem „notářský překlad“ neexistuje — notář se na vyhotovení překladu vůbec nepodílí.

Notář (nebo Czech POINT, obecní úřad) provádí dva typy úředního ověření:

Vidimace — ověření, že kopie dokumentu doslovně souhlasí s originálem. Používá se, když si chcete originál ponechat a předložit jinam jen ověřenou kopii.

Legalizace — ověření pravosti podpisu. Notář potvrzuje, že konkrétní osoba listinu před ním vlastnoručně podepsala, nebo podpis na listině uznala za svůj.

Ani jeden z těchto úkonů se netýká obsahu ani jazyka listiny. Notář neposuzuje, zda je text pravdivý, správný nebo přeložený přesně — jen ověřuje shodu kopie nebo pravost podpisu.

Soudní překladatel je jediný, kdo odpovídá za to, že překlad věcně a jazykově odpovídá originálu. Je jmenován krajským soudem a zapsán v evidenci Ministerstva spravedlnosti.

Po vyhotovení překladu ho neoddělitelně sváže s originálem (nebo jeho notářsky ověřenou kopií) a opatří překladatelskou doložkou a kulatým razítkem. Doložka je psaná stejným jazykem jako přeložený text, takže dokument mohou přijmout i zahraniční instituce.

Zatímco notář ověřuje formu (podpis, shodu kopie), soudní překladatel ověřuje obsah — že to, co je napsáno v cílovém jazyce, skutečně odpovídá originálu.

Termín „notářský překlad“ je rozšířený, ale zavádějící. Notář se na vyhotovení ani ověření překladu vůbec nepodílí — nemá k tomu kvalifikaci ani pravomoc. Správný název pro to, co lidé tímto pojmem obvykle myslí, je soudní překlad (používají se i termíny úřední, ověřený nebo certifikovaný překlad — vše označuje totéž).

Odkud záměna pochází je pochopitelné: notář se do procesu často zapojuje — ale jen jako ten, kdo ověří kopii originálu, ne samotný překlad. Právě tahle spolupráce dvou různých profesí na jednom dokumentu záměnu živí.

Tady se notář a soudní překladatel skutečně propojují — v praxi velmi často.

Pokud máte dokument, který si chcete ponechat v originále (typicky rodný list, oddací list nebo diplom), ale zároveň potřebujete jeho soudní překlad, řešením je:

1. Necháte u notáře nebo na Czech POINTu vyhotovit notářsky ověřenou kopii dokumentu (vidimace).
2. Soudní překladatel pak přeloží text a sváže překlad s touto ověřenou kopií — ne s vaším originálem, který vám tak zůstává volný.

Bez tohoto kroku by soudní překladatel musel svázat překlad přímo s originálem, o který byste tak fyzicky přišli. Podrobně o samotném procesu překladu píšeme v článku Jak získat soudní překlad krok za krokem, konkrétní příklad s rodným listem pak v Soudní překlad rodného listu.

Samostatnou kapitolou je pak apostila — třetí typ ověření, který potvrzuje pravost samotného dokumentu pro použití v zahraničí. Tomu se věnujeme v apostile a legalizaci.

Rychlý orientační přehled, co k čemu použít:

Poradíme, co přesně pro váš dokument potřebujete, a zajistíme soudní překlad s razítkem.